Mnoho turistů Město Mexiko ztotožňuje jen s trochu chaotickým, i když každý rok příjemnějším centrem a cestou na pyramidy v Teotihuacánu, která prochází docela ošklivými předměstími. Kdyby si dali jen o trošku víc času a poznali také La Roma, Polanco nebo třeba Coyoacán, určitě by se mne se zdviženým obočím neptali: "Proboha, Peťo, jak tady můžeš žít!"

Kolosální pyramidy v Teotihuacánu nebyly nikdy plánovány, jako tomu bylo například v Egyptě, jako hrobky vladařů. Byly to lidově řečeno pompézní podstavce, na jejichž vrcholcích byly stavěny svatyně, v nichž a kolem nichž se konaly náboženské a společenské obřady. Pod tzv. Pyramidou slunce se nachází původní svatyně místa a cíl mnoha starověkých poutí - malá jeskyně symbolizující mateřské lůno.

Bylo nebylo, dávno tomu. Někdy snad v roce 2002 byli u mne na návštěvě dva známí, manželé z Brna. On celou dobu nemluvil o jiné věci, než že by se toužil podívat na Nevado de Toluca, sopku, která se vypíná asi 100 km západně od města. A tak jsem se ptal tuhle i támhle, ale nikdo nic nevěděl, všichni mi to z nějakého podivného důvodu rozmlouvali. Moc se ti Petře touhle cestou omluvám, ten kráter, mimochodem jediný na světě, do nějž se dá dojet autem, je opravdový zázrak.

Ani většina Mexičanů v životě neslyšela o městečku s tímto trochu kudrnatým názvem. Leží kus od dálnice, spojující Mexiko City s Guadalajarou, nedaleko od dalšího zajímavého hnízda s názvem El Oro (Zlato). Proč stojí za to do Tlalpujauha jet? Vždyť je to vlastně jen pár klikatých ulic a uliček vedoucích přes prostorné máměstí roubené nizkými malebnými domy s obchody jakoby z 19.století a přes rušné tržiště na horním konci náměstí ke skvostnému baroknímu chrámu, Nebo právě proto?

Tlalpujahua je také jedním z míst, odkud se vyráží za jednou z opravdových kuriozit místního kraje. V okolních horách, v nadmořské výšce přesahující 3000 metrů se nacházejí zimoviště motýla monarca, jediného prokazatelně migrujícího motýla na světě, který sem každoročně a vytrvale rok co rok váží tisícikilometrovou cestu až z Kanady. Na určiých místech pak od listopadu do konce února můžete narazit na jehličnaté stromy doslova osypané milióny motýlích křídel.

Morelia je druhé velké mexické město, které jsem měl možnost poznat. Po Mexiko City. Když jsem zde byl poprvé, někdy koncem 90.let minulého století, neuvěřitelně krásné barokní paláce a prostorná náměstí byly zastíněny všudypřítomnými plachtami a stánky pouličních prodejců, následků hospodářských krizí minulých let. Dnes je situace úplně jiná a dlouhá snaha restaurátorů a radních dává své plody: Město se změnilo v koloniální perlu Mexika.

Tradice Dne mrtých, nebo-li našich Dušiček pochází z ještě předšpanělských dob. Domorodí obyvatelé nejrůznějších kmenů si začátkem zimy nejrůznějším způsobem připomínali své zemřelé příbuzné. A tyto tradice, kuriózním způsobem naroubované na katolické náboženství se světí dodnes. A právě stát Michoacán, jehož hlavním městem je Morelia, má tyto tradice nejzajímavější.

Každé pořádné mexické pueblo či město musí mít svůj trh. Někde je tžiště trvalé, někde jen třeba jednou za týden, ale každopádně se kolem něj točí život města. Patzcuaro je malé město s překrásnou koloniální architekturou a starosvětskou atmosférou, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Zdejší trh se orientuje na zemědělské a řemeslné produkty místního kraje. V době okolo Dušiček dostává vzhledem k sychravému počasí a sortimentu, zaměřeném na tento svátek, téměř magický charakter.

V noci z prvního na druhého listopadu vrcholí oslavy Dne mrtvých. Kdo čeká na hřbitovech pietní atmosféru, bude asi trochu překvapen. Jídlo, alkohol, lidové kapely, bujaré veselí, všechno, co mél nebožtík za života rád. Rodina se na tento den chystá i týdny předem. Poslední den pak vyzdobí hrob květy zvanými cempasúchil (nebo-li našimi afrikány), navaří jídla, která měl mrtvý v oblibě, a stráví s ním pak na hřbitově celou noc. Janicio, ostrov na jezeře Patzcuaro, je odvěkým centrem slavností.

"Dne 20. února 1943 okolo 4.hodiny odpoledne, zemědělec Dionýsio Pulido obdělával své pozemky v blízkosti obce Paricutín, ve státě Michoacán. Právě v tom okamžiku se začala země silně otřásat, otevřela se a začaly z ní vycházet velmi husté páry, hřmění a létat obrovské kameny. Don Dionýsio ulekaně odešel oznámit událost do vsi." Toliko zápis z kroniky. Vesnice Parikutin zmizela celá pod lávou. Z vesnice Parangaricutiro zbyla jen věž a absida s oltářem z místního kostela.

Paricutín je jednou z nejmladších sopek na planetě Zemi. Jeho aktivita trvala 9 let, 11 dní a 10 hodin, jeho současná výška je 424 metrů, láva z jeho kráteru urazila 10 kilometrů. V průběhu erupce nedošlo k lidským obětem, postup lávy byl pozvolný, což umožnilo obyvatelům okolních vesnic beze spěchu evakuovat svá obydlí. Nejbližší vesnice Parikutin a Parangaricutiro však byly navždy vymazány z mapy světa silnou vrstvou lávy.

Město Uruapan je přezdíváno Hlavním městem avokáda. A po právu. V okolních horách, vlhkách a poměrně chladných, se nacházejí nekonečné avokádové plnantáže. Kromě avokáda se zde kvůli výhodným klimatickým podmínkám pěstuje také káva. Samotné město je typické svou architekturou bíle natřených nízkých domků s předsazenými střechami kryjícími chodníky pod nimy a živou atmosférou zemědělského centra s obrovskou tržnicí hned vedle hlavního náměstí.

Casa Herradura, nebo-li Dům podkova krásně česky řečeno, je hacienda, která se zaměřuje na výrobu tequily. Leží u puebla Amatitán, asi 50 km od Guadalajary a 13 km od městečka Tequila. Je typická tradičním způsobem kvašení tequily v otevřených dřevěných kádích, do nichž nalétávají kvasinky, pocházející z obrovských ovocných sadů lemujících historické budovy haciendy. Také zařízení továrny na zpracování tequily je z velké části původní, hlavně oblast pecí.

Ve Wikipedii se píše: Hacienda je zemědělská usedlost velkých rozměrů, na němž se hospodaří všeobecně velkostatkářským způsobem. Jeho centrem je seskupení budov, všeobecně vysoké architektonické hodnoty. Jedná se o vlastnický systém pocházející ze Španělska, konkrétně z Andaluzie, jež byl v průběhu koloniálního období exportován do Latinské Ameriky. Konec citátu. Normálními slovy se dá říct, že hacienda je takový svět sám pro sebe, minimodel udržitelné společnosti.

Jimador je ten chlapík na fotce. Jeho účast na výrobě tequily je neodmyslitelná. Stojí na začátku celého procesu, který má šest fází: Jima, hidrolýza, extrakce, formulace, fermentace a destilace. Jimador oseká pomocí speciální lopatky listy z rostliny agáve, zbylé hlavy se pak upečou v obřích pecích, rozemelou se na drť, ta se pak naloží do kádí s vodou a nechá se fermentovat a nakonec se tato směs destiluje. Na Haciendě Herradura se většina těchto úkonů provádí řemeslným způsobem.

Teilquila je destilát pocházející z oblasti městečka Tequila mexického státu Jalisco. Vyrábí se, podobně jako mezcal (viz. Olmeca tour) z rostliny agáve, v případě teguily však pouze z agáve azul s denominací původu ve státě Jalisco a pohraničních oblastech čtyř dalších sousedních států federace. Existují dva typy tequily: Čistá, na jejíž výrobu bylo použito 100% cukrů z modré agáve a míchaná tequila, v níž je z agáve nejméně 51% cukrů.

Přístav na okraji jednoho z největších zálivů světa, zálivu Banderas. Samotné město se dnes roztahuje v délce mnoha kilometrů okolo zátoky, jeho centrem je však nevelké staré město okolo kostela s příjmenou pobřežní kolonádou, zvanou Malecon, lemovanou nekončným počtem barů, restaurací a butiků. Nejpříjemnější počasí zde vládne od konce října do začátku června a strávit zde třeba Silvestra je snem mnoha Mexičanů. Město je známé svou kosmopolitní atmosférou a vysokou úrovní gastronomie.

Pokud není tvojí vášní celodenní rožnění se na pláži nebo posedávání u hotelového bazénu, vydej se na kteroukoliv stranu po pobřeží od Puerto Vallarta a nikdy neuděláš chybu. Pokud se vydáš směrem na jih, klikatá silnice tě povede po srázu nad mořem. Nejprve dojedeš do zátoky Mismaloa, vroubené palmovými lesíky a dnes i gigantickým hotelem Barceló. Řiká ti něco název filmu Noc leguána s Ricardem Burton a Ava Gardner? Tak tady byl v roce 1964 natočen.

S Mismaloa se silnice klikatí dál až do malého přístavu, který se jmenuje Boca de Tomatlán, odkud vyjíždí každou chvíli vodní taxi do od světa odříznuté vesnice Yelapa. Yelapa je vlastně kus pláže na konci do pevniny poměrně zakousnuté zátoky, pár rybích restaurací na pláži a na okolnich kopcich v džungli schované hotely. Místo jako stvořené pro dnů mimo civilizaci. Vodopád, o kterém se zmiňuju v titulku je vlastně jen nevelká strouha vody, vyjímečná však svou polohou vysoko v pralese nad mořem.

No a pokud se z Vallarty vydáš směrem na sever, buď můžeš obdivovat panenské pláže okolo mysu Punta Mita, nebo dojet až do sousedního státu Nayarit a třeba se v malém městečku Sayulitas, na pláži, která je částečně zabydlená Mexičany, částečně cizinci, naučit surfovat. Moře je tady poměrně klidné a místní instruktoři velmi trpěliví. Cesta z Vallarty sem trvá asi hodinku a půl a každopádně se vyplatí.