Počítání olméckých hlav začne v antropologickém muzeu v Mexiko City. Dodneška se v celé oblasti Mexického zálivu našlo sedmnáct těchto kolosálních hlav. Ty nejmenší váží okolo šesti tun, ta největší nalezená, ale nikdy nedokončená, měla mít váhu mezi 40 a 50 tunami. Jejich smysl či užití je nám dnes neznámé. O to mystičtější je setkání s nimy.

Cestou se nezaměříme jen na olméckou kulturu. Teotihuacán je téměř povinou zastávkou na cestě mexickou historií. Stejně tak, jako Olmékové, jejich bezprostřední následovníci - teotihuacánci - stojí na úplných počátcích kultruních dějin Mezoameriky. Teotihuacán leží dnes nějakých 20 minut od okraje hlavního města, obklopený starými sopkami a částečně zarostlý polopouštní vegetací kaktusů a yuk.

Španělé přinesli na americký kontinent také jiný druh architektury, inspirovaný Řeky a Římany. Aztékové znali rovněž akvadukty, např. v Tenochtitlánu existovaly vždy nejméně dva funkční. Ale v této kolosální formě se objevují až za španělské vlády. Tento akvadukt se nachází asi půlhodinku jízdy po dálnici od pyramid v Teotihuacánu směrem na Tulancingo a z velké části je dodnes použivatelný.

Agáve je typická rostlina kraje na sever od Mexiko City. A pulque (vyslovuj pulke) zase typickým nápojem vyráběným zde z agáve. A neboť indiáni v dávné době neznali proces destilace, vyrábělo a vyrábí se do dnešních dnů pulque fermentací šťávy, která se z rostliny jednoduchým způsobem odčerpává. Ve své přirozené formě není Evropanovi zvyklému na jiné chuti zrovna příjemný, ale pokud se do něj přidá šťáva z čerstvého ovoce, stává se osvěžujícím.

Asi další hodinku jízdy od akvaduktu, na svazích hor, které se sklánějí k Mexickému zálivu, leží nevelké městečko nebo spíš pueblo Xicotepec - v překladu z jazyka nahuatl Kopec, kde žijí čmeláci. Po čmelácích teda ani památky, ale můžeš zde zažít setkání s nefalšovanou atmosférou mexického maloměsta s obrovským trhem pod náměstím či typickým odpoledním nedělním korzem jako vystřiženým z historického filmu. A na kopcích kolem města pěstují výbornou kávu a řadu dalších exotických plodin.

Výnklenková pyramida, kterou vidiš na fotce, se objevuje ve všech výpravných publikacích o Mexiku. Ale po pravdě řečeno jen malá hrstka zahraničních i místních turistů do El Tajín zavítá. Leží totiž jakoby stranou od hlavních turistických tras. Škoda, neboť podle mého názoru je toto prastaré město, o němž se mimo jiné tvrdí, že bylo nejdéle existujícím městem na americkém kontinentě, také jedno z nejpůvabnějších. El Tajín znamená v jazyce kmene Totonaka blesk nebo hurikán.

Z El Tajín je to k plochému pobřeží Mexického zálivu asi půlhodinka cesty. Člověk musí projet městem Papantla, centrem lidí, kteří se hlásí ke kmeni Totonaka, a pak už silnice vyběhne z kopců a po její levé straně se objeví šedomodrá hladina moře a písečné duny, zarostlé vysokou trávou. To je Costa Esmeralda, která nás vede směrem na jih, k přístavu Veracruz.

Skoro před dojezdem do Veracruz doporučuji udělat odbočku doleva. Kousek od pobřeží moře leží na mohutné řece Huitzilapan (nebo-li Kolibřící řece v jazyce nahuatl) nejstarší město založené Španělskými dobyvateli na americkém kontinentu. Spousta budov ve městečku má přídomek nejstarší. Na fotce je vidět centrum Antigua asi půl roku po té, co se přes něj doslova převalil hurikán Karl. Voda vystoupila místy až do výšky tří metrů a ze stromů odolaly náporům vichru jenom palmy.

Přístav Veracruz není hlavním městem stejnojmenného státu, tím je město Xalapa (čti Chalapa). Ale je městem největším a každopádně nejdůležitějším. A každopádně stojí za krátkou návštěvu. Atmosféra velkého přístavního města je cítit na každém kroku, ať na přístavní promenádě, která tě nechá nahlédnout přímo do doků, kde se překládají velké zaoceánské lodě, či v některé restauraci na hlavním náměstí, které se večer změní v babylon řečí a barev pleti.

Poté, co se projdeš po Maleconu, což je název místního nábřeží (po němž mimo jiné prochází únorový karneval, jeden z nejslavnějších na světě) a probloumáš těsné a dusné uličky starého města, zeptej se na kavárnu La Paroquia, která stojí na začátku Maleconu, kousek od starého majáku. A oddej se na chvíli místní tradici, nebo-li dej si tzv. lečero, nebo-li kávu s mlékem. Je to celý rituál. Pozoruj a dělej to samé, co ostatní.

Když pojedeš rovně po pobřeží z Veracruz směrem na jih asi sto kilometrů, musíš dojet k místu, kde se do moře vlévá řeka Papaloapan. No a přesně tam, kde se mísí voda říční s vodou slanou, leží malé rybářské město Alvarado. V jeho středu leží opravdu rozkošné náměstí obrostlé palmami a jen pár kroků od něj se na břehu řeky roztahují rozsáhlé doky, kde se z lodí jak říčních, tak námořních, vykládají a přímo na místě zpracovávají a prodávají ryby a další vodní havěť.

Z Alvarado je radno odbočit ostře do vnitrozemí a jet asi půl hodiny proti proudu řeky Papaloapan (Motýlí řeky v jazyce nahuatl). Tam leží městečko Tlacotalpan se svou typickou pestrobarevnou verandovou architekturou, shlukem restaurací postavených přímo nad řekou a hlavně velkou únorovou slavností Pany Marie Hromniční, doprovázenou obrovským procesím lodí a člunků, které doslova zaplní celou řeku.

Asi dvě stě kilometrů na jih od přístavu Veracruz je nedozírná plošina, která vroubí pobřeží Mexického zálivu, přerušena poměrně vysokým pásmem hor, jimž se říká Los Tuxtlas. Tady, v místech, kde vládne poměrně příjemné klima, začala někdy kolem roku 1 500 před začátkem letopočtu vznikat mateřská civilizace všech mezoamerických kultur - společnost olméků. Mezi exponáty v muzeu v Santiago Tuxtla je i kamenný mouřenín pro štěstí.

V průvodci Lonely planet od cesty do Tres Zapotes, asi hodinu jízdy po kostrbaté silnici ze Santiago Tuxtla, odrazují. Že prý ta námaha ani nestojí za to. Pokud se ale rozhodneš i tak místo navštívit, můžeš si na své cestovatelské holi udělat hluboký zářez. Silnice tě provede půvabnou kopcovitou krajinou plnou jezírek obklopených hájky palem, meandrujících potoků a krásných výhledů k místu, kde stojí téměř nicotné muzeum kamenného olméckého dědictví.

Tak se jmenuje jezero, které vyniklo na místě obrovského sopečného výbuchu. Na jeho břehu se rozkládá výletní městečko stejného názvu, které má, řekněme to eufemisticky, mile provinční charakter. Celá laguna je pak obkopena tropickým pralesem a má výrazně tropické klima. Uprostřed laguny je pak několik ostrovů, z nichž jeden, Opičí, je obýván tlupou zdivočelých pavianů. Celý region má pak mystický nádech - praktikuje se tu šamanismus.

Okolo silnic v regionu Los Tuxtlas je často vidět obrovské stodoly a v nich dřevěné sušánky. Na nich se pak suší jeden z důležitých produktů místního kraje - tabák. Ve střediskovém městě San Andrés je pak několik manufaktur, kde se tabák patřičným způsobem zpracovává. Jinak je San Andrés živé lidnaté město, které spíše než estetické plní úkoly praktické - jsou zde banky, směnárny, kavárny, prostě trocha civilizace.

Mezi Catemaco a San Andrés je nenápadná odbočka označená Cascada de Eyipantla. Silnička tě provede několika chudými uprášenými vesnicemi na obrovské parkoviště obklopené stánky se suvenýry a umývači aut. Tady končí asfalt a začíná sestup po vlhkých schodech někam dolů. Nejprve jen přes hustou hradbu pralesa slyšíš sílicí hukot vody. Po sestupu stojíš u paty přes 40 metrů vysokého mohutného vodopádu. Všude kolem je vodní tříšť a vlhkost.

Kraj pod horami, které oddělují roviny okolo Mexického zálivu od oaxacké náhorní plošiny, je nesmírně úrodný. Bananovniky, mangovniky, plantáže s ananasem, pole cukrové třtiny, sem tam se mihnou kakaovniky. Prostě země medem a mlékem oplývající.

Mexiko, jako každý jiný stát, má své významné syny a dcery vlasti, kteří se nějakým způsobem podepsali na její dnešní tváři. Benito Juárez je snad tím nejprvnějších z prvních. Říká se mu otec vlasti. Jeho rodná obec, Guelatao, je plná jeho připomínek. Leží schoulená vysoko v divokých a chladných horách na úzké a klikaté silnici hojně využívané obrovskými náklaďáky svážejících dřevo, jež tvoří spojnici mezi Valle Nacional a městem Oaxaca.

Monte Albán znamená česky Bílá hora. Mnohokrát jsem se místních průvodců, nezřídka pocházejících z okolních zapoteckých vesnic, ptal, odkud tento název pochází. Odpověď je prý nasnadě. Na začátku období dešťů keře, které pokrývají úbočí hory rozkvetou a celý kopec se zahalí do bílého šatu. Jen tak na okraj: Jména archologických nalezišť v převážné většině nejsou původní, ale pocházejí z jazyka nahuatl nebo ze španělštiny.

Mezcal a tequila jsou bráchové. Pocházejí z agáve - tequila z modré agáve a mezcal z agáve espadin - jejich výroba je skoro identická. Rozdíl je jen v tom, že mezcal se vyrábí jakoby podomácku, v malých rodinných palírnách a v jeho syrové chuti je to opravdu znát. Tequila je dnes spíš průmyslová záležitost. U nás se mezcalu říká tequila s červem, ale pozor, ne každá mezcalová láhev musí mít na dně červa.

To je nejčastější otázka: Odkud pochází el gusano, nebo-li červ, a proč se do mezcalu vlastně přidává. Tak pro některé odpovědi si musíš dojet přímo do státu Oaxaca, jehož typickým produktem mezcal je. V každé palírně, ať velké, prosperující, či malé, skrčené někde u silnice, stlučené z pár prken a vlnitého plechu, ti s hrdostí oaxačanům vlastní ochotně všechno vysvětlí. Nejlepší mezcaly mají vlastnosti dobrých skotských whisky.

Směrem na Mitlu, kousek od periferie města Oaxaca, v malé vesnici El Tule, stojí strom. Říká se o něm, že pamatuje doby, kdy na Monte Albanu ještě nestálo město a kdy zde lidé teprve začínali s pěstováním kukuřice a fazolí. Že pamatuje všechny zapotécké a po nich i mixtécké bohy, kteří pod ním odpočívali od poledního slunečního žáru. Asi ano. Hned vedle něj stojí tržnice s jídlem, kde ti před tvýma očima vykouzlí některou z oaxackých dobrot.

Vlněné koberce, které pocházejí z vesnic, ležících na úbočích hlavních oaxackých údolí, jsou ručně vyráběné a každý z nich je zaručný originál. Jejich vzory a kombinace a tóny barev záleží na tom kterém výrobci a nikdy se neopakují. Jde o kvalitní, hodnotný a opravdu originální suvenýr, který má navíc pro cestovatele velkou výhodu - je skladný, nerozbitný a skoro nic neváží.

Jeden tedy projede El Tule a potom kolem koberců do Mitla, podívá se na archeologickou zónu a do katolického kostela, projde si tržnici, nezapomene si koupit tradiční místní zmrzlinu a pokud mu zbude čas a kus dne, otočí auto přímo proti za Mitla se zvedajícímu kopci, k němuž tě vede nejprve hrbolatá asfaltka, jež se záhy změní v prašnou cestu, která se klikatě svíjí na prudkém svahu. Cíl cesty: Hierve el agua, obrovský vápencový vodopád na jednom z horských svahů.

Město Oaxaca, jako každé pořádné město, má pár míst, kde se je nutno zastavit. Tak hlavně je to náměstí, kde je katedrála a podloubi se spoustou venkovních kaváren a restaurací. Potom je to tržnice řemeslných výrobků a tržnice s tradiční oaxackou gastronomií. Cestou nějaká ta výrobna čokolády. A v neposlední řadě opravdová perla - kostel Santo Domingo a stejnojmenný klášter. Co ty si za svou historii užili kotrmelců.

V mangrovníkovém porostu okolo laguny La Ventanilla má specifické obyvatelstvo. Žijí zde krokodýli až čtyřmetroví, sladkovodní želvy, leguáni, hadi, volavky, kormoráni, ledňáčci a spousta dalších potvůrek. Voda v laguně je směs slané a sladké vody a jednou za rok se otevře písečné kosa, která odděluje jezero od moře a po pár týdnů se bez zábrany mísí mořská a říční voda. Většinou k tomu dochází na počátku období dešťů.

Když mne poprvé moje kamarádka Paloma presvědčila, abych se vydal na moji prvni cestu po Mexiku, udělala mi program, ve kterém mi na Zipolite vyčlenila dva dny. Já jsem sem však přijel, zamiloval se a zůstal jsem tady opravdu ty dva, ale týdny. Zipolite je moje láska a obscese. Je velmi složité vyvětlit slovy, co na té asi dvoukilometrové pláži lidi vidí. Vždyť je tam jenom moře a písek a obloha. Nebo snad právě kvůli nim?